Většinu týdne působí na své farnosti přímo v Kolovči, pod kterou ale spadají i další obce a menší kostelíky. V úterý, ve středu a některé pátky lze ale potkat sympatického padesátníka u pacientů Domažlické nemocnice. Někdy jim pomáhá se posadit, aby se mohli najíst, přeloží je na jiné lůžko, vymění povlečení, naleje čaj, přinese knížku a jindy si s nimi povídá. Poklidně i bodře, podle situace. Vždy ale milým hlasem o všem možném, co pacienty momentálně zajímá a o čem si chtějí povídat. Někdy je tím, kdo naslouchá. Jindy spíše vypráví.

Pro pacienty, ale i pro své kolegy v bílém, má svých 5R. „Pět R je mé motto pro období pandemie, u kterého věřím, že když jej budu dodržovat, tak přežiji ve zdraví a pomohu tím přežít ve zdraví i těm okolo mne,“ říká kaplan s tím, že prvním R je „zdravý Rozum“. Dalšími R je „nosit Respirátor či Roušku“, „dodržovat „Rozestupy“ a „mýt a desinfikovat si Ruce“. „A nakonec „Růženec“ jako největší modlitební zbraň, jeden ze symbolů křesťanské víry,“ doplňuje kaplan i sanitář v jedné osobě Wojciech Pelowski.

Na vyžádání pacientů nebo rodin pacientů se oblékne i přímo do obleku duchovního a udělí svátost nebo doprovází modlitbou. Každé úterý s výjimkou prvního v měsíci pak slouží v nemocniční kapli mši. Ještě v době před nástupem současné vlny pandemie na bohoslužby buď docházeli, nebo tam byli na křeslech přivezeni pacienti z různých oddělení nemocnice, ale přicházeli i lidé zvenčí. Nyní je setkávání pacientů komplikovanější.

Kromě bohoslužeb slouží kaple i jako knihovna a kaplan pro nemocnici jako knihovník. A pro zájemce uspořádal s varhaníkem Vojtěchem Hánou dokonce i malou diskotéku. „Je to osoba, která sem přinesla zase nový rozměr, jak lze svůj pobyt v nemocnici prožít. Je několik pacientů, kteří se doslova těší, až za nimi opět zajde,“ říká o novém muži v černém či bílém ředitel nemocnice Petr Hubáček.

„ „Pro mě i zdravotníky je pandemie děsivá. Nikdy jsem to nezažil, ani nikdo z lidí v nemocnici. Umírali a umírají tu lidé, kteří žijí vedle nás. Některé jsem držel za ruku a prosil, aby se za nás tam nahoře přimluvili.“ „Řada nemocných neviděla své blízké během jarní, ale i té současné vlny pandemie třeba týdny. Je důležité vzít je za ruku, popovídat si s nimi. Když pak poděkují, třeba jen očima a někdy plnýma slziček, protože třeba nemohou mluvit, tak je to pocit k nezaplacení. Nic to nevynahradí. Díky Bohu za tu službu, kterou tu můžu dělat.“ Wojciech Pelowski, nemocniční kaplan “

Před rokem převzal farnost Koloveč. „Krásná farnost. Mám tady svůj koutek na modlitbu, odpočinek i setkaní s lidmi. Nejprve jsem si tu sice musel opravit faru a samozřejmě mi toho na opravování ještě dost zbývá. Čeká mne výměna střešní krytiny i výměna oken. A do toho oprava kostela a dalších kostelíků v Lštění, Úbočí a Srbicích. Ale nad starostmi převažuje dobrý pocit z výborné spolupráce s panem starostou i dalšími institucemi. A máme tu výborné farníky. Jsem tu opravdu rád. Je to pravý domov,“ popisuje.

Z Kolovče se brzy dostal i k profesi zdravotníka. Byť tedy ne chirurga, jak původně zamýšlel. Oslovila ho loňská podzimní výzva Domažlické nemocnice, že hledá brigádníky a pomoc do první linie. Přišel, viděl a zůstal. Mohl totiž pomáhat. „Pán Ježíš chodil za nemocnými a uzdravoval je. To já bohužel nedokážu. Od uzdravování jsou tady lékaři a sestry. A Pán Bůh. I tak ale mohu být nápomocný,“ vysvětluje svůj důvod pracovat i v nemocnici.

Uplatní i to, že je Polák a mluví plynně česky, přičemž na obojí je velmi hrdý. Stalo se totiž, že do nemocnice přivezli záchranáři zraněného řidiče polského kamionu, který ale česky naopak vůbec neuměl. Pelowski okamžitě přijel a ochotně překládal. A zhruba před rokem se ujal také svěcení nových sanitních vozů Domažlické nemocnice. Zatím se jim větší kolize úspěšně vyhýbají.

„Vojtěch je klasický příklad vrůstání do nemocničního prostředí. To není někdo, kdo by tam přišel na vymyšlené tabulkové místo, ale jde o člověka, který tam začal jako dobrovolník v době covidu, stal se součástí týmu a vytvořil v nemocnici nějakou atmosféru, kdy mě pak oslovil ředitel nemocnice a s ním jsme se dohodli, že této atmosféře je třeba jít vstříc a formálně zde vytvořit místo nemocničního kaplana,“ popisuje příběh svého podřízeného plzeňský biskup Tomáš Holub.