„Pracovně i psychicky to bylo velice náročné. Jako internisté jsme se starali i o pacienty, kteří měli těžší průběh onemocnění a museli mít vyšší kyslíkovou podporu takzvané HFNO (vysokoprůtoková nazální oxygenoterapie). Nebylo to snadné, bohužel někteří i mladší lidé nepřežili. Osobně doufám, že nás snad další taková vlna nečeká,“ doufá lékařka, která takto prožila doslova „křest ohněm“.
Pochází z Berouna a profesi lékaře si vysnila na tamním gymnáziu. Pochopitelně zamířila na lékařskou fakultu, odkud se časem dostala do Domažlic. Na západ Čech odešla se svým přítelem. Věděla, že jako lékařka nalezne uplatnění kdekoli a její partner získal zajímavou nabídku v Hostouni na Domažlicku. Dohodli se, že se přestěhují spolu, a medička se proto vyrazila zeptat na práci přímo do Domažlické nemocnice.
„Po pohovoru s panem ředitelem jsem už ani žádné jiné místo nehledala. A myslím, že jsem si vybrala dobře,“ říká přesvědčivě mladá žena v růžovém zdravotnickém triku, mezi jejíž koníčky patří turistika, skauting a táboření v přírodě. A když má čas, tak také ráda sleduje seriály. Právě jeden takový ji nalákal ke studiu medicíny. „Bavila mě chemie, biologie a v tu dobu ´frčel´ seriál Doktor House. Chtěla jsem pracovat s lidmi, pomáhat jim. To vše se nějak spojilo dohromady a medicína tak byl jasný a jediný cíl.“
V Domažlicích začala pracovat na interním oddělení. Celou lékařskou kariéru má teprve před sebou. Zvažuje, že by později pracovala jako praktická lékařka, i když atestace je samozřejmě zatím ještě daleko: „Nyní si chci určitě udělat interní kmen a pak se teprve rozhodnu, co a jak dál. Abych byla dobrý praktik, tak si musím nejprve propojit teorii ze školy s praxí. Proto jsem se rozhodla pro interní oddělení, abych nabrala potřebné zkušenosti a základ a věděla, kam pak pacienty posílám na vyšetření.“
Se svou domažlickou misí je zatím spokojená. Práce má hodně. V menší nemocnici se také podle svých slov hodně naučí. Výborně zapadla i do zdejšího kolektivu lékařů a sester. Sama je zatím hlavně na oddělení, kde se stará o pacienty, kteří musí být hospitalizovaní, nastavuje léčbu, určuje potřebná vyšetření a na interně už také slouží 24hodinové služby.
„Ať už jsou to doktoři, sestřičky či sanitáři, vždy se snažíme vyjít si vstříc, vzájemně si pomáhat. Když jsem nastoupila, byla jsem ze všeho vyjukaná, lehce mimo a všichni se mně snažili pomoct. Především díky nim jsem se dokázala rychle zapracovat,“ říká Anna Dopiráková a doporučuje současným medikům podobnou profesní cestu přes regionální nemocnici. „Zatím mi nic neschází a jsem spokojená. Snad jen, kdyby se náš kolektiv rozrostl o další lékaře, protože v Domažlicích je zájem péči a služby dál rozšiřovat a pacientů je také dost. Věřím, že se to brzy podaří. Nemocnice má co nabídnout,“ dodává.
